Multitasking je mýtus - co dělá s výkonem

Píšete report a zbývá vám poslední odstavec. V rohu obrazovky vyskočí mail od šéfa, tak ho na vteřinu otevřete a přeletíte očima. Pak se vrátíte k reportu a chvilku hledáte, kde jste vlastně skončili a co jste chtěli napsat. Ta chvilka vypadá jako nic. Přitom jste právě zaplatili malou daň - a platíte ji možná stokrát za den.

Většina z nás je přesvědčená, že umí dělat víc věcí naráz. Mozek to ale neumí. Když máte pocit, že multitaskujete, ve skutečnosti jen rychle přepínáte mezi úkoly, a každé přepnutí něco stojí. Odborně se tomu říká task switching a měří se to už od začátku tisíciletí.

Multitasking tedy není dovednost, kterou by šlo vytrénovat. Je to spíš popis něčeho, co se v hlavě reálně neděje. A ta nejméně příjemná část? Lidé, kteří o sobě tvrdí, že multitasking zvládají nejlíp, na tom bývají nejhůř. K tomu se ještě dostaneme.

Mozek nedělá dvě věci naráz. Přepíná.

To, čemu říkáme multitasking, je ve skutečnosti přepínání. Joshua Rubinstein, David Meyer a Jeffrey Evans to v roce 2001 rozebrali ve čtyřech experimentech, kde lidé střídali úlohy typu počítání příkladů a třídění geometrických tvarů. Pokaždé, když přešli z jedné úlohy na druhou, ztratili čas. A čím byla úloha složitější, tím větší ztráta.

Podle nich se každé přepnutí skládá ze dvou kroků. Nejdřív si mozek musí přehodit cíl, tedy rozhodne se, že teď dělá něco jiného. Pak musí načíst pravidla nového úkolu. Obojí trvá. A dokud se pravidla nenačtou naplno, děláte chyby a jste pomalejší, aniž byste si toho museli všimnout.

Zkuste si to na sobě. Pracujete v tabulce, přepnete do dokumentu dopsat jednu větu a zase zpátky. Ta věta vás na okamžik vytrhne z logiky tabulky a při návratu musíte znovu najít, u kterého řádku a vzorce jste byli. Není to lenost ani nepozornost. Je to čas, který si bere samotné přepnutí, a odvíjí se od toho, jak náročný kontext jste museli opustit.

Představte si to jako program, který se musí při každém spuštění znovu nahrát. U jednoduché úlohy je nahrání rychlé. U složité, kde si musíte vybavit spoustu kontextu, trvá dýl - a právě proto vás vyrušení z rozdělané analýzy hodí zpátky víc než vyrušení z rovnání složek. Stephen Monsell tenhle jev v přehledové studii z roku 2003 pojmenoval switch cost, náklad na přepnutí. Přidal i nepříjemný detail: přípravou se dá zmenšit, ale ne úplně smazat. I když víte dopředu, že za chvíli přepnete, a máte na to klidně několik vteřin, část ztráty zůstane. Mozku prostě chvíli trvá, než přestane běžet ve starém režimu.

Kolik vás to stojí

V laboratoři je jedno přepnutí otázkou desetin vteřiny. To zní zanedbatelně. Jenže během běžného dne přepínáte mezi úkoly, okny a notifikacemi desítky až stovky krát, a drobné náklady se sčítají.

Vezměte si obyčejné dopoledne. Rozepíšete nabídku pro klienta, cinkne Slack, mrknete na něj, vrátíte se. Za pět minut mail, za dvě minuty kolega s „rychlým dotazem". Každé jednotlivé vyrušení vám ukradne pár vteřin na návrat do textu. Sečteno za den z toho nejsou vteřiny, ale desítky minut - a hlavně roztříštěná pozornost, ve které se těžko píše cokoli chytrého.

A tady je jádro sebeklamu. Zaneprázdněnost si pleteme s produktivitou. Přeskakování mezi úkoly vytváří pocit pohybu, každý přečtený mail dá malou odměnu, každá odškrtnutá drobnost potěší a mozek si tu novost užívá. Jenže pocit „mám plno práce" a výsledek „udělal jsem něco, co má cenu" nejsou totéž. Často jdou dokonce proti sobě.

David Meyer, jeden z autorů studie z roku 2001, později odhadl, že přeskakování mezi úkoly může ukrojit až 40 % produktivního času. To číslo dnes koluje po internetu jako tvrdý fakt. Berte ho ale spíš jako hrubý odhad než jako přesně změřenou hodnotu z laborky. V původní studii žádných „40 %" není, je to Meyerova pozdější interpretace pro širší publikum.

K přímé ztrátě času se přidává ještě něco zákeřnějšího. Sophie Leroy v roce 2009 popsala jev, kterému říká attention residue, pozornostní reziduum. Když přeskočíte na nový úkol, kus pozornosti zůstane viset u toho předchozího. Nejsilnější je to u úkolů, které jste nedodělali a nevíte, kdy se k nim vrátíte. Čím víc takových přeskoků za den nasbíráte, tím roztříštěnější máte ke konci dne hlavu.

Nejhorší zpráva pro „trénované multitaskery"

Teď ta kontraintuitivní část. Dalo by se čekat, že kdo multitaskuje pořád, ten se v tom vycvičí. Anthony Wagner, Eyal Ophir a Clifford Nass ze Stanfordu to v roce 2009 otestovali. Rozdělili lidi na ty, kdo média konzumují silně paralelně - několik oken, telefon, hudba a práce naráz - a na ty, kdo to dělají zřídka. Pak jim dali testy pozornosti a paměti. V jednom měli sledovat jen červené obdélníky a modré ignorovat. Silní multitaskeři se od těch modrých nedokázali odtrhnout, přestože jim jen překážely.

Výsledek šel proti intuici. Silní multitaskeři byli horší ve filtrování nepodstatných informací. Snáz je rozhodila věc, která k úkolu nepatřila, a hůř drželi v paměti to, na čem zrovna měli pracovat. Přesně v tom, v čem si mysleli, že vynikají, zaostávali. Řadíte se mezi lidi, kteří o sobě tvrdí, že multitasking zvládají líp než okolí? Právě ta sebejistota bývá spíš varováním než diplomem.

Je fér dodat, že pozdější studie výsledky rozmělnily. To, že by silní multitaskeři byli pomalejší v přepínání, se v několika replikacích nepotvrdilo, a v jedné jim to dokonce šlo líp. Co drží dál, je ta náchylnost k rozptýlení. Trénink v multitaskingu vás tedy nedělá lepším žonglérem úkolů. Spíš z vás dělá snadnější kořist pro každý nový podnět, který se objeví.

Telefon na stole vám ubírá výkon, i když ho nezvednete

Zajděme ještě o kus dál. Adrian Ward a jeho kolegové v roce 2017 zkoumali, co dělá pouhá přítomnost telefonu. Účastníci řešili úkoly na paměť a pozornost a telefon měli buď v jiné místnosti, v kapse, nebo obrácený displejem dolů na stole. Nikdo ho nepoužíval. Přesto ti, co ho měli na dohled, dopadli hůř. Autoři tomu říkají brain drain: část kapacity mozku hlídá telefon, i když leží potichu a lícem dolů.

Efekt byl nejsilnější u lidí, kteří jsou na telefonu nejvíc závislí. I tady je namístě opatrnost, protože pozdější replikace nejsou jednoznačné a část z nich žádný efekt nenašla. Ale směr dává smysl a náprava nic nestojí. Když potřebujete přemýšlet, nedávejte telefon vedle klávesnice. Dejte ho do tašky, do šuplíku, do vedlejší místnosti. Rozdíl mezi „na stole lícem dolů" a „v jiné místnosti" je větší, než byste čekali.

Vyzkoušejte si malý pokus. Zítra si na dvě hodiny soustředěné práce dejte telefon do vedlejší místnosti a všímejte si, kolikrát vám ruka mimoděk zajede tam, kde obvykle leží. To sáhnutí po prázdném místě je přesně ta část pozornosti, kterou jinak telefon zaměstnává na pozadí, i když ho vůbec nepoužíváte.

Kdy multitasking vážně funguje

Neznamená to, že dvě věci naráz nezvládnete nikdy. Existuje jedna podmínka: aspoň jedna z těch činností musí být zautomatizovaná a nenáročná. Chůze a poslech podcastu jdou dohromady bez problému. Skládání prádla u audioknihy taky. Když jedna činnost běží na autopilota, mozku zbývá kapacita na tu druhou.

Problém nastává, jakmile obě činnosti soupeří o totéž. Pracovní paměť má omezenou kapacitu a existuje něco jako úzké hrdlo, kterým vždycky projde jen jedno rozhodnutí. Psát mail a zároveň poslouchat, co se řeší na poradě, nejde. Obojí potřebuje jazyk a rozhodování, takže se perou a vy nakonec neuděláte pořádně ani jedno. Zákeřná past je řízení auta. Připadá vám automatické, ale psaní zpráv za volantem není multitasking. Je to střídání pozornosti tam, kde jedna vteřina rozhoduje.

Kombinace činností	Zvládnete naráz?	Proč
Chůze + poslech podcastu	Ano	Chůze běží automaticky, poslech skoro nezatěžuje
Žehlení + audiokniha	Většinou ano	Ruce dělají naučený pohyb, pozornost je volná
Psaní mailu + poslech porady	Ne	Obojí potřebuje jazyk a rozhodování, sdílí stejný okruh
Řízení + psaní zpráv	Ne a nebezpečné	Řízení není tak automatické, jak se zdá

Vidíte v tom vzorec. Dokud jedna činnost nevyžaduje aktivní myšlení, mozek si obě pohlídá. Jakmile obě potřebují stejný okruh, začnou se srážet a výkon padá u obou. A ten vzorec má i druhou stranu. Jakmile začne být podcast tak zajímavý, že si k němu chcete dělat poznámky, přestane běžet na pozadí a chůze s poslechem se najednou perou stejně jako mail s poradou.

Co s tím prakticky

Dobrá zpráva je, že řešení není v hrdinské vůli, ale v odstranění přepínání. Základ se jmenuje monotasking: děláte jednu věc, dokud nedojdete k přirozenému zastavení, a teprve pak přepnete. Zní to nudně a taky to nudné je. Funguje to ale líp než jakýkoli trik na „lepší multitasking".

Druhá věc je dávkování. Místo abyste mail a chat sledovali průběžně, vyhraďte si na ně dvě nebo tři okna denně a zbytek dne je mějte zavřené. K tomu vypněte notifikace, které nic neřeší v reálném čase. Většina „urgentních" zpráv počká hodinu, aniž by se cokoli stalo.

Jak moc vám přepínání bere výkon, závisí i na tom, jak máte nastavený pracovní styl. Jestli potřebujete klid a jeden úkol, nebo vám naopak vyhovuje pestrost a rychlé střídání. Zorientovat se v tom pomůže test pracovního stylu, který ukáže, v jakém režimu podáváte nejlepší výkon.

Konkrétní metody, jak si soustředění vybudovat a chránit ho před vyrušením, rozebíráme v průvodci hlubokou prací. Tady stačí jedno pravidlo na začátek. Kdykoli děláte něco, co vyžaduje přemýšlení, zavřete mail. Ne ztlumte, zavřete.