IQ nebo EQ: co rozhoduje víc a jak si to změřit

Viktor a Magda dělají ve stejném týmu čtvrtým rokem. V pátek odpoledne leží na stole jejich šéfové dvě jména a jedno volné místo vedoucího.

Viktor má výsledky. Analýzy, které po něm nikdo nepřepočítává, nový systém pochopil za dva dny a v tabulkách mu nic neuteče. Magda má lidi. Když se něco pokazí, kolegové jdou nejdřív za ní, naštvaný klient s ní po hodině telefonování mluví klidně a nováček se u ní zapracuje dřív než kdekoli jinde.

Ta šéfová řeší otázku, kterou personalisté obracejí přes třicet let: rozhoduje o výkonu spíš rozum, nebo cit pro lidi? Odpověď existuje. Jen je míň líbivá než věta z motivačního semináře a začíná protiotázkou, o jakou práci vlastně jde.

Co měří IQ a co emoční inteligence

IQ test měří obecnou rozumovou schopnost: jak rychle najdete pravidlo v něčem, co vidíte poprvé, kolik informací udržíte naráz v hlavě a jak si poradíte s abstrakcí. Úlohy mají jednu správnou odpověď, čas je omezený a výsledek se přepočítává na škálu, kde stovka odpovídá průměru srovnávacího vzorku. Znalosti, zkušenost ani chuť ty schopnosti někde použít už test nezachytí.

Emoční inteligenci definovali Peter Salovey a John Mayer v roce 1990 jako schopnost vnímat emoce, používat je při myšlení, rozumět jejich příčinám a průběhu a regulovat je u sebe i u druhých. Ta definice je záměrně úzká, protože každou z těch čtyř větví lze zadat jako úlohu s lepšími a horšími řešeními.

Do širokého povědomí dostal pojem až Daniel Goleman knihou z roku 1995. Jeho pojetí je mnohem širší, vejde se do něj motivace, empatie i sociální dovednosti, tedy věci, které psychologie do té doby řadila spíš k osobnostním rysům. Právě ta šířka je důvod, proč se odborníci o emoční inteligenci dodnes přou: čím víc toho pojem obsahuje, tím hůř se měří.

A tady je rozdíl, který se v článcích o soubojích zkratek skoro nikdy neobjeví. EQ se měří dvěma naprosto odlišnými způsoby. Buď jako schopnost, tedy úlohami nad konkrétní situací, kde se odpovědi porovnávají s posudkem odborníků. Nebo jako rys, tedy dotazníkem, ve kterém sami hodnotíte, jak dobře emoce zvládáte.

Zkuste si ten druhý způsob přeložit do světa IQ. Nikoho by nenapadlo měřit inteligenci otázkou „považujete se za bystrého člověka?“, a přesně tohle většina dotazníků na EQ v emoční rovině dělá. Sebeposuzovací skóre proto hodně souvisí s tím, jak klidný a společenský člověk je a jak sám sebe vidí. Věta „mám vysoké EQ“ tak znamená pokaždé něco trochu jiného podle toho, z jakého typu testu vypadla.

Kde předpovídá IQ a kde EQ

U rozumových schopností je vazba na výkon nejlíp zdokumentovaná ze všeho, co personalisté měří. Frank Schmidt a John Hunter shrnuli v roce 1998 pětaosmdesát let výzkumu náboru a obecná rozumová schopnost jim vyšla jako nejlepší jednotlivý prediktor pracovního výkonu. Nejsilněji u složitých rolí, kde se člověk pořád učí něco nového, slaběji tam, kde se práce po zaučení opakuje.

Poctivé je dodat, že se ta čísla mezitím zmenšila. Sackett a jeho kolegové v roce 2022 přepočítali statistické korekce, se kterými se dřív pracovalo, a vyšly jim nižší hodnoty; pohovor vedený podle struktury a ukázka skutečné práce se v žebříčku posunuly nahoru. Rozumové schopnosti mezi silnějšími prediktory zůstaly, jen bez toho drtivého náskoku, se kterým se argumentuje na školeních. Podrobněji ten vztah rozebírá text o tom, jak IQ souvisí s úspěchem.

U emoční inteligence je obrázek pestřejší. Metaanalýza Josepha a Newmana z roku 2010 ukázala, že souvislost s pracovním výkonem hodně závisí na tom, kolik emoční práce daná profese obnáší. Tam, kde se celý den jedná s klienty, pacienty, žáky nebo s podřízenými, se emoční schopnosti do výsledku promítají zřetelně.

Zajímavější je druhá polovina toho zjištění. V rolích s malými emočními nároky, kde se pracuje hlavně s daty, materiálem nebo stroji, vazba nejen mizí, ale u části měřítek se v jejich datech obracela do mírného mínusu. Pozornost věnovaná emocím je taky práce, a tam, kde ji role nepotřebuje, ubírá kapacitu jinde.

Na Viktorovi a Magdě je to vidět dobře. Viktorova dosavadní práce emoční nároky skoro nemá: sedí nad daty, kde se výkon pozná podle toho, jestli číslo sedí. Role vedoucího je ale jiná profese, i když se dělá ve stejném patře a se stejnými kolegy, a emoční práce v ní zabere většinu dne.

Otázka „co rozhoduje víc“ proto obecnou odpověď nemá. Dostane ji teprve ve chvíli, kdy k ní doplníte konkrétní profesi. Kolik z vaší práce tenhle týden stálo na tom, že jste něco rychle pochopili, a kolik na tom, že jste odhadli, co druhý potřebuje slyšet?

Odkud se vzalo „EQ je 80 % úspěchu“

Na slajdech firemních školení koluje jedno číslo: rozum prý dělá 20 % úspěchu a zbylých 80 % má na svědomí emoční inteligence. Zní to jako výsledek měření. Není.

Vzniklo to z jiné věty. Goleman v roce 1995 napsal, že rozumové schopnosti vysvětlují zhruba pětinu rozdílů v životním úspěchu a o zbytek se dělí jiné síly. Ta pětina je střízlivý odhad z tehdejšího výzkumu. Zbytek ale nikdy nebyl EQ.

Do těch osmdesáti procent totiž patří všechno ostatní, co se do jedné proměnné nevešlo: rodinné zázemí, zdraví, náhoda, doba a místo narození, známosti, vytrvalost, chuť riskovat i to, jestli vás v pravou chvíli někdo podržel. Emoční dovednosti jsou jedním z mnoha dílků toho zbytku, ne jeho jménem. Nikdo je nesečetl a nevyšlo mu osmdesát.

Ještě jedna věc kolem té pětiny stojí za upřesnění. Procenta v podobných větách znamenají podíl vysvětlených rozdílů mezi lidmi, ne podíl na jednom konkrétním osudu. Váš vlastní život se na dvacet a osmdesát rozdělit nedá, protože statistika popisuje skupiny, ne jednotlivce.

Stojí za pozornost i to, komu se ta věta hodí. Emoční dovednosti se dají prodat jako školení, workshop nebo koučink. Rozumové schopnosti se v dospělosti trénovat prakticky nedají, takže se na nich žádná nabídka postavit nedá. Číslo, které se dobře cituje a zároveň dobře prodává, má v korporátním světě delší život než číslo, které jenom sedí.

Nejsou to soupeři, ale dvě různé otázky

Souboj v titulku prodává knihy, jenže data žádný souboj neukazují. Mezi emoční inteligencí měřenou jako schopnost a rozumovými schopnostmi bývá malá kladná souvislost: kdo si poradí s úlohou o emoční situaci, vede si obvykle o něco líp i v úlohách na slovní uvažování. Dává to smysl, protože porozumět tomu, co se mezi dvěma lidmi děje, znamená mít slovník na jemné odstíny a umět odvodit, co z čeho plyne.

Užitečnější než ptát se, co je víc, je ptát se, co si žádá situace, ve které zrovna stojíte. Většina rolí chce od každého něco a poměr se mění i během jednoho dne.

Ani jedno z toho nenahrazuje věci, které neměří ani jeden test: kolik toho vydržíte, co považujete za správné a jestli vás obor po pěti letech pořád ještě baví.

Jak si změřit, kde stojíte

Odhad, jak jste na tom vy, máte nejspíš v hlavě už teď. U obou schopností bývá překvapivě nepřesný, protože se opírá o vzpomínky na situace, které dopadly dobře, a ty ostatní si paměť nedrží.

Rozumovou stránku si můžete zkusit hned. Orientační IQ test má 40 otázek na 20 minut a čtyři typy úloh: číselné řady a zákonitosti, verbální, logické a maticové. Výsledkem je celkové skóre a k němu profil podle typu úloh, tedy informace, v jakém druhu uvažování jste doma a kde vám to jde hůř. Srovnání s ostatními berte jako orientační, ne jako posudek.

Ten profil bývá užitečnější než samotné číslo. Člověk, kterému jdou verbální úlohy a v maticových se plácá kolem průměru, se v práci chová jinak než člověk s opačným rozložením, přestože jim může vyjít podobný součet.

Jestli jste podobný test dělali už dřív, srovnávejte opatrně. Výkon kolísá podle spánku, denní doby i nervozity, takže rozdíl několika bodů mezi dvěma pokusy neznamená, že se s vámi mezitím něco stalo.

U emoční stránky je to o kus složitější. Dotazníkový test emoční inteligence vám ukáže, jak sami sebe vidíte v jednotlivých složkách, což je dobré zrcadlo a špatný certifikát. Zkuste k tomu jednu věc navíc: položte dvě tři stejné otázky někomu, s kým pracujete, a odpovědi porovnejte. Rozdíl mezi obojím řekne víc než skóre samotné. Z čeho se ty složky skládají, rozebírá text o tom, co je emoční inteligence.

Co s výsledky dál

Rozumové schopnosti jsou v dospělosti poměrně stabilní. Cvičením úloh se zlepší hlavně dvě věci: znáte formát a nejste nervózní z časomíry. Na výsledku se to projeví, samotná schopnost se tím ale nezvedne, a kdo slibuje opak, něco prodává.

Emoční dovednosti jsou na tom jinak, protože velká část z nich je chování, ne kapacita. Pojmenovat, co cítíte, dřív než zareagujete, zeptat se místo dohadování a v horké chvíli nechat mezi podnětem a odpovědí dvě vteřiny ticha se dá cvičit v jakémkoli věku. Jde to pomaleji, než slibují workshopy, zato se to opravdu hýbe.

Výsledek jednoho ani druhého testu proto není vysvědčení, ale zadání. Nízké skóre v maticových úlohách znamená, že se v abstraktních zadáních vyplatí psát si postup na papír. Slabší místo v porozumění emocím znamená, že se místo domýšlení vyplatí ptát nahlas.

Šéfová Viktora a Magdy nakonec přestala řešit, kdo je chytřejší, a zeptala se jinak: čím se ta role vyplní v běžném týdnu. Vyšlo jí, že většinu času zaberou rozhovory, tedy zadávání, řešení sporů a vysvětlování rozhodnutí nahoru i dolů. Místo dostala Magda.

Viktor dostal něco jiného. Z role vedoucího se vyňaly nejsložitější analýzy a vznikla z nich samostatná odborná pozice, kterou tým do té doby neměl. Otázka nakonec nezněla, kdo má víc, ale co ta židle dělá v pondělí.