Dětský humor: jak se vyvíjí smysl pro humor

Matějovi jsou tři a má svůj vtip. Postaví se doprostřed obýváku, oznámí, že banán je bota, a smíchy si sedne na zem. Lucie se poprvé zasměje s ním, podesáté už jen přikývne a po dvacáté v duchu počítá, kdy to přejde.

Matěj přitom dělá něco docela náročného. Aby mohl pravidlo porušit, musí ho nejdřív znát: ví, co je banán, ví, co je bota, a schválně to smíchá dohromady, aby viděl, co se stane. První dětské vtipy nejsou projevem smyslu pro humor. Jsou testem toho, kde končí věci, které dávají smysl.

Od kukuč k ironii to trvá zhruba deset let

Americký psycholog Paul McGhee popsal vývoj dětského humoru jako sled etap, ve kterých se nemění množství smíchu, ale jeho spouštěč. Nejmenší děti se smějí pohybu a překvapení, předškoláci nesmyslům, školáci dvojznačnosti slov a teprve dospívající tomu, co člověk říká, aniž by to myslel vážně. Věková čísla u jednotlivých etap jsou orientační a děti je přeskakují oběma směry, pořadí ale bývá nečekaně stálé.

Kukuč, tedy hra na schovávanou za dlaněmi, je první humorná situace v životě většiny lidí. Funguje na kombinaci napětí a bezpečí: dítě netuší přesně, kdy se tvář objeví, tuší ale, že se objeví. Když se to potvrdí, napětí spadne a ven vyjde smích. Stačí ale schovat se o pár vteřin déle a legrace se překlopí do pláče. Hranice mezi vtipem a leknutím je tenká už v roce a půl.

Zajímavá je etapa, ve které dítě zvládne formu vtipu dřív než jeho obsah. Pětiletý oznámí, že vám poví vtip, nasadí správný tón, udělá pauzu na správném místě a pointa zní: a pak spadl do polívky. Pak se sám rozesměje a čeká. Nic si neplete. Nacvičuje si choreografii vyprávění, protože ta se v dětské skupině hodí mnohem dřív než schopnost postavit dvojsmysl.

Nejpraktičtější důsledek má konec té řady. Ironie přichází jako poslední, dozrává celý školní věk a u někoho ještě v pubertě. Věta „no to jsi teda vymyslel skvěle“ pronesená nad rozlitým džusem proto pětiletému nedojde jako nadsázka. Slyší buď chválu, které nerozumí, nebo tón, který ho zraní. Rodičovský sarkasmus není u malých dětí drsný. Je jen nesrozumitelný a dítě si z něj vezme tu horší polovinu.

Proč jeden vtip padesátkrát

Když Matěj s banánem přijde popadesáté, není to provokace ani zkouška trpělivosti. Opakování je pro malé dítě způsob učení. Každé zopakování je vlastně otázka: platí to pořád? Bude reakce stejná jako minule? Předvídatelnost, která dospělého unudí, je pro tříletého zdrojem jistoty, protože právě ověřuje, že svět funguje spolehlivě.

Druhá polovina odpovědi je sociální. Robert Provine v knize Laughter (2000) shrnul pozorování běžných hovorů a vyšlo mu, že smích je asi třicetkrát pravděpodobnější ve společnosti než o samotě a že většina smíchu v hovoru nenásleduje po vtipu, ale po úplně obyčejné větě. Smějeme se hlavně proto, že u toho někdo je. Matěj tedy netestuje vtip. Testuje spojení s vámi.

Vzpomenete si, kdy jste se naposledy nahlas zasmáli sami v prázdné místnosti? Většině lidí to chvíli trvá a to je přesně ten mechanismus, který u dětí běží naplno.

Pro rodiče z toho plyne úleva. Nemusíte se smát pokaždé a předstíraný smích dítě stejně pozná, protože tón čte dřív než slova. Funguje jiná věc: vtip posunout. Když Lucie na banán a botu odpoví, že to je nic proti tomu, když si nasadila rohlík, dostane Matěj novou variaci a jeho hra se posune o krok dál místo dvacátého kola na stejném místě.

Záchodkový humor a proč zákaz nezabírá

Někdy mezi třetím a šestým rokem přijde etapa, která rodiče spolehlivě rozčílí. Dítě objeví slova jako čůrat, prdel a záchod a zjistí, že fungují jako spínač. Řekne je u oběda a stane se něco velkého. Někdo se zasměje, někdo zrudne, někdo zvýší hlas. V každém případě se něco stane.

Podstatné je, že dítě netuší, proč jsou ta slova tabu. Obsah ho nezajímá, zajímá ho síla. A protože silná reakce je odměna, tvrdý zákaz tenhle druh humoru většinou posílí, ne utlumí. Zákaz totiž potvrzuje, že to slovo má opravdu moc, kvůli které stálo za to ho vyslovit.

Lépe zabírá pravidlo místa a času. U stolu a u babičky ne, na hřišti s kamarády klidně. Dítě tak neslyší, že je jeho vtip špatný, ale že různá místa mají různá pravidla, což je mimochodem přesně ta dovednost, kterou bude potřebovat celý život. K tomu pomáhá nulová reakce v okamžiku, kdy vás chce dítě vytočit: bez paliva vyhasne motiv sám. A stejně jako předchozí etapy i tahle přejde, obvykle někdy na začátku školní docházky.

Škádlení mezi sourozenci: kdy nechat být

Dacher Keltner se svými spolupracovníky popsal v roce 2001 škádlení jako sociální hru s pravidly. Mezi lidmi, kteří si věří, vztah utužuje, protože říká „můžu si k tobě dovolit tohle a pořád je to v pohodě“. Bez důvěry stejná věta zraňuje. Sourozenci jsou první laboratoří, kde se tenhle rozdíl trénuje, a trénuje se přesně tím, že se občas přestřelí.

Většina domácího škádlení proto zásah nepotřebuje. Poznáte to podle několika věcí naráz:

• role se střídají, terčem je jednou jeden a za chvíli druhý
• smějí se oba, ne jen ten, kdo vtipkuje
• když jeden řekne dost, druhý přestane a nepokračuje „ještě naposled“
• téma se mění, není to pořád dokola totéž

Zasáhnout se vyplatí, když některý z těch znaků chybí. Nejsilnější varovný signál je pevný terč: jeden sourozenec je terčem vždycky a téma se opakuje, obvykle to nejcitlivější, co na sebe děti vědí. Váha, brýle, známky, strach ze tmy. Druhý signál je smích jenom na jedné straně, protože ten druhý se buď netváří nijak, nebo se směje s několikavteřinovým zpožděním. Kde přesně vede hranice mezi legrací a shazováním, rozebírá podrobněji text o tom, jestli jde o škádlení, nebo zesměšňování.

Při zásahu pomáhá jedna změna formulace. Místo „nebuď zlý“ zkuste pojmenovat účinek: „vidíš, že už se nesměje.“ První věta soudí dítě, druhá ho učí číst druhého člověka, což je přesně ta dovednost, kvůli které se škádlení vůbec vyplatí nechat existovat. A stojí za to zavést v rodině slovo, po kterém se vždycky přestane, bez vyjednávání a bez posměchu za to, že ho někdo použil.

Doma se učí, na čí účet se smějeme

Rod Martin a jeho kolegové popsali v roce 2003 model čtyř stylů humoru podle dvou os: jestli je tón laskavý, nebo ostrý, a jestli humor míří na druhé, nebo na sebe. Vznikají z toho styly stmelující, sebeposilující, ostrý a sebeshazující, a protože jsou obě osy nezávislé, nikdo není jenom jedním z nich. Podrobně je rozebírá přehled čtyř stylů humoru.

Děti si z domova neodnesou vtipy. Odnesou si nastavení těchhle os. Když se v rodině smích používá hlavně k tomu, aby bylo lidem spolu dobře, dítě to bere jako výchozí stav. Když se doma nejčastěji směje sousedům, kolegům nebo tomu, kdo zrovna udělal chybu, učí se, že vtip je způsob, jak si někoho srovnat.

Nejméně nápadná je sebeshazující složka. Rodič, který o sobě pravidelně mluví jako o nemehlu s děravou hlavou, to myslí jako skromnost a odlehčení. Dítě z toho ale čte návod, jak se mluví o sobě. Výzkum stylů humoru poctivě říká, že laskavé polohy souvisejí s lepší pohodou a sebeshazující s horší, ale jde o souvislost, ne o příčinu, a jednu sebeironickou poznámku u večeře nemá smysl přeceňovat. Rozdíl dělá, jestli je to koření, nebo hlavní chod.

Žádný ze čtyř stylů přitom není chyba, kterou by bylo potřeba u sebe odstranit. Ostrá glosa má v rodině místo stejně jako laskavé odlehčení, jenom je dobré vědět, kterou polohu má dítě od vás naposlouchanou nejvíc. Styl humoru je zvyk, ne rozsudek nad povahou, a se zvykem se dá pracovat.

Třídní šašek má výhody i účet

Dřív nebo později přijde ze školy zpráva, že vaše dítě baví třídu. Ta role není ani vada, ani výhra. Je to funkční sociální strategie a má měřitelné výnosy: dítě, které rozesměje třídu, získá postavení bez toho, aby muselo být nejlepší v matematice nebo nejrychlejší na hřišti. Navíc se u toho učí číst náladu skupiny, protože bez toho by mu vtipy nevycházely.

Účet přijde ze dvou stran. První je lepkavost role: jakmile od vás všichni čekají hlášku, vážná věta se říká hůř a smutek se do té role skoro nevejde. Druhá strana je škola, která vidí rušení, ne dovednost, a dítě tak pravidelně slyší, že to nejlepší, co umí, je problém.

Občas je za tím ještě něco třetího. Když se dítě nejčastěji trefuje samo do sebe, může to být způsob, jak předběhnout posměch ostatních: kdo si terč určí sám, nenechá ho určovat jiným. To stojí za pozornost, ale ne za kázání. Roli nemá smysl rušit, dává smysl přidat druhé místo, kde má dítě postavení z něčeho jiného, třeba z kroužku nebo party mimo třídu.

A protože model, který dítě odkoukává, sedí u stejného stolu, dává smysl podívat se nejdřív na sebe. Orientaci v tom, která ze čtyř poloh u vás doma převažuje, dá krátký test stylů humoru, který se ptá na běžné situace a zabere pár minut.

Až Matěj příště oznámí, že banán je bota, stojí za to všimnout si jedné drobnosti. Nedívá se přitom na banán. Dívá se na Lucii.